Poughkeepsie - město, který turista v příručce nenajde (a to je škoda)

Co by to bylo za nízkorozpočtovej, ba až hipísáckej pobyt ve státu New York, kdybychom se nepodívali do Woodstocku? No, až na to, že původní festival Woodstock se ve skutečnosti ve městě Woodstock vůbec nekonal, což ale vůbec nebrání městu Woodstock, aby na jeho odkazu rejžovalo. Sehnat tam ubytování, a to i ubytování zadarmo přes Couchsurfing, je prakticky nemožný, protože to město (no, město…) je jedna velká atrakce. Díky týhle nepřízni osudu se nám ale podařilo zažít něco mnohem autentičtějšího: navštívili jsme Poughkeepsie.

O Poughkeepsie, vyslovuj Pókypsí, jste v tuzemsku asi slyšeli jenom tehdy, pokud se hodně pozorně díváte na Přátele a Jak jsem poznal vaši matku. Z NYC je to asi dvě hodiny vlakem, není to úplně vesnice, má to třicet tisíc obyvatel, ale na americký poměry je to docela díra. V jeho okolí se nicméně vyskytuje celá řada pamětihodností, jako Culinary Institute of America (zkráceně CIA, for real), rodiště a muzeum prezidenta Franklina D. Roosevelta, vojenská akademie West Point a už zmíněnej Woodstock.

Mikroregion Hudson River Valley je plnej parádních výhledů.

Poughkeepsie vpravo.

Jak je to s Couchsurfingem v kapitalistický Americe spíš těžký, tak v Poughkeepsie jsme měli hned několik nabídek ubytování, ze kterejch jsme si mohli vybírat. Skončili jsme u sympatický Justine, koordinátorky místního kulturního centra, a jejích spolubydlících, zdravotní sestry po večerech dobrovolničící na potratový klinice a svářeče s duší bubeníka. V bytě byl kromě obří kočky taky obří nástěnnej kalendář s programem na každej večer – namátkou jsme se z něj dozvěděli, že během našeho pobytu nás čeká potluck (společný vaření), hraní společenských her nebo jam party. Ukázalo se, že všichni naši potenciální ubytovatelé se vzájemně znají a podnikají spolu věci, ať zrovna mají hosty nebo ne.

Hned po příjezdu nás Justine a její kamarádi vzali na túru na Breakneck Ridge – v souladu s americkým pojetím pěší turistiky jsme si ke kopci samozřejmě nejdřív museli dojet půl hodiny autem, ale výstup byl o to krkolomnější (ba-dum-tsss).

Další večer jsme měli jít pomáhat místnímu divadelnímu spolku, ale bohužel to nevyšlo, tak nás aspoň vzali kabrioletem k třicet kilometrů vzdálenýmu jezeru plavat. Všichni byli dost free a to, že auto má sice otevřenou střechu, ale zato vzadu nemá pásy, nebo že kromě nás v jezeře plavou i jedovatý hadi, nějak nikdo neřešil.

Vítr foukal, vlasy vlály.

Třetí večer se pořádal už zmíněnej potluck (přispěli jsme bramborákama a zelným salátem) s hraním deskovek. (V tenhle památnej večer jsme se poprvé setkali s geniální kreslicí hrou Telestrations, kterou od tý doby všude taháme.) Účastnili se toho lidi všech možných původů, věků a velikostí, takže dva Češi senzaci rozhodně nezpůsobili.

Poughkeepsie je hodně etnicky různorodý (běloši jsou v menšině) a v porovnání s jinýma městama taky o dost míň segregovaný. Naše hostitelka Justine je navíc ten typ, co se zdraví s každou postarší paní na zápraží, a s kým se ještě nezná, s tím se okamžitě skamarádí (na vlastní oči jsme viděli, jak si během pěti minut se skupinou Maročanů před sámoškou vyměnila telefonní čísla, domluvila společný projekty a ještě od nich dostala zadarmo balík ledu). Na druhou stranu i na takovýmhle místě se najde konzervativní klika, která se vzteká, že když si Justine s kamarády uspořádají společný sledování indickejch filmů, nepřísahají na začátku večera slavnostně na americkou vlajku.

I do Woodstocku jsme se nakonec na pár hodin podívali – dva kamarádi nás tam po cestě kamsi vysadili a pak zase vyzvedli – dostat se tam MHD se dvěma přestupy bez značení zastávek i autobusů by hraničilo se zázrakem. Woodstock, jak píšu výš, není úplně autentický místo a navíc podlehl dost výrazný gentrifikaci, ale i když je to trochu Disneyland, stojí za to ho vidět, je to minimálně vizuálně zajímavý. Všude hipsteři, všude buddhismus, všude peace sign, všude slovo festival (i farmářský trh se jmenuje farmářský festival).

Kamarádka z DC mě upozornila, že se mám hlavně dívat po tzv. Grandma Woodstock a Grandpa Woodstock – manželským páru hipíků, kterej patří k místnímu inventáři už padesát let. Že je prý nemůžu nepoznat. A fakt, sotva jsme si sedli se zmrzlinou na lavičku na náměstí, přistoupil k nám takovej zvláštní postarší fousatej chlapík, prohodil něco o bezva zmrzlinárně v Miami, a odkud prý jsme my?

Pak se rozjel:

• V Praze prý chodil po hospodách v roce 1965 (a obligátně se tam potkal s Allenem Ginsbergem). S láskou vzpomíná na to, jak ho v Beskydech hostili pionýři.

• Hodně ho zajímá rusínská kultura a považuje ji za blízkou kultuře tibetský nebo vikingský (ve všech případech mj. muži nosí zapletený vlasy).

• Původem je indián, jeho jméno je Ten, co si stojí pevně za svým. Údajně to má i v dokladech, ale i když mu řidičák příhodně vykukoval z taštičky na krku, nejsme schopní to potvrdit.

• Taky bydlel deset let ve Varšavě, oficiálně byl malířem, neoficiálně agentem CIA. V prvních svobodných volbách pak kandidoval do polskýho parlamentu, podle jeho slov za stranu pro laundromaty a zrušení vodky. (Tuhle informaci jsme se snažili ověřit u kamaráda polonisty, ale dopátrali jsme se jen Strany přátel piva, která chtěla pivem bojovat proti závislosti na vodce, takže to asi bude otázka interpretace.)

Nakonec se s náma i vyfotil, a to i přes to, že se indiáni jinak neradi fotí, protože to krade duši, a důstojně odkráčel. Nadšený z bizarního zážitku jsme se okamžitě dali do zaznamenávání historek, když v tom se vedle nás objevil další Grandpa Woodstock v hábitu až na zem a s fialovým batohem. A pak další, ještě fousatější, tentokrát na mopedu. A další. A další. A ještě jeden, skoro stejnej! Po bližším ohledání se ukázalo, že to byla spíš Grandma.

Poslední večer měl bejt fakt pecka, na jam party jsme ještě nikdy nebyli, sice moc na nic hrát neumíme, ale co, tady jsou všichni tak umělecký, tak budeme poslouchat a nasávat atmosféru… Ukázalo se, že se od nás ale vyžaduje aktivní účast. A to zejména proto, že pojem jam party jsme si trochu špatně interpretovali. Ve skutečnosti šlo o peach jam party. Už se chytáte?

V Poughkeepsie se žije komunitně, a tak Justine někomu slíbila, že pro všechny jeho svatební hosty připraví výslužku v podobě broskvovýho džemu, zakoupila 100 kg broskví, půjčila si od kamaráda restauraci, povolala do akce deset ochotných pomocníčků – ani se všichni neznali – a jala se vařit džem. Za celej večer poctivý práce jsme zpracovali čtvrtinu ovoce. Takže takhle akce vyžadovala čtyřicet osobovečerů práce. Prostě jen tak.

To jsme ještě nevěděli, že vrchol našeho pobytu v Poughkeepsie teprve přijde. V zápalu loupání broskví jsme totiž najednou zaslechli křik GET DOWN, GET DOWN!!! Zmateně a docela neochotně jsme polehali na podlahu. Moje první myšlenka byla, že jsme v restaurační kuchyni asi ilegálně a odporuje to hygienickým předpisům, tak asi přišla kontrola, tak něco. To jsem ale asi zapomněla, že jsme pořád v Americe. Po ulici před restaurací se totiž prohnaly dva drogový gangy – jeden pronásledoval druhej – a vypálily po sobě sedm výstřelů. My jsme vevnitř byli v pohodě, schytal to ten krásnej kabriolet.

No a i na ten jam nakonec došlo. Majitel restaurace vytáhl kytaru a trochu se zpívalo. Pak mi ji půjčil, a že byl předvečer 21. srpna, flákla jsem tam nějakýho Kryla a Jirka tlumočil. A tihle Amíci skoro nábožně poslouchali, protože silný příběhy mají asi všude na světě stejnou hodnotu.