Inu, například proto, že si cestování po velkoměstech
východního pobřeží chce obohatit o aspoň trochu přírody a shodou okolností má
kontakt na Alex, kamarádku kamarádky, která je nadšená tábornice a žije právě
v tom koutu Západní Virginie, do kterého se dá z D. C. vcelku levně a
bez zbytečných časových ztrát dojet půjčeným autem.
Je fakt, že jiný důvody pro návštěvu tohohle místa prakticky
neexistují.
Rozhodnutí o návštěvě Západní Virginie nebylo úplně
konsensuální, ale i když jsem se nakonec smířila s představou medvědů a
jedovatých hadů a jedovatých medvědů, náš výlet málem skončil dřív, než začal: úředník
Rashid za přepážkou v půjčovně aut v systému nenašel naši objednávku.
No problem, rezervace je na kreditní kartu, dejte mi kartu, systém to najde.
Aha, karta byla odmítnuta. V tu chvíli se nás už Rashid díval jako na
zločince na útěku a my propadali panice, Jirkovi se nicméně podařilo najít rezervaci
vytištěnou. Rashid se sice dál tvářil nepřístupně, ale v systému nás našel
a předložil nám objednávku k finální kontrole, jenže ouha, cena na jeho
papíru byla o 200 dolarů vyšší než na našem papíru, systém se zřejmě
v jednom případě zmýlil. No, takhle na začátku naší americké odysey se
nám úplně nechtělo utrácet rezervy. Přemýšlela jsem nad náhradním programem a Jirka
už už psal Alex, že teda bohužel nakonec nedorazíme, když se dosud podezřívavý
Rashid usmál a prohlásil: „So the system wants to trick you? Then we will try
to trick the system.“ A ejhle, cena o 200 dolarů seskočila.
Následovalo další překvapení. Večer před odjezdem jsme si
kvůli nedostupnosti museli online narychlo vybrat jiný typ auta, než který nám
pro cestu na venkov přišel v nejnižší cenové kategorii nejvhodnější. Koukám
Jirkovi přes rameno a říkám, hele, Nissan, to jsou dobrý auta, ber ho. Jenže
Nissan nám přes noc vyměnili za Fiat a Fiat v kategorii „compact“ byl
trochu míň… no… chlapáckej, než jsme si ho představovali.
Na tomto místě je taky dobře zmínit, že to Jirka krásně
odřídil, teda, kromě tý jedný křižovatky, kde jsme se málem vybourali, žejo,
ale co, to se přece nikdy nikdo nemusí dozvědět. Díky zuřivýmu brždění se navíc
Jirkovi podařilo přehodit řazení z automatu na manuál, o což jsme se před
tím neúspěšně snažili několik hodin. Euforie vystřídala zděšení
z blízkosti smrti, aby ji pak následoval pocit zhnusení, že jsme na
vskutku primitivní změnu stylu řazení nepřišli sami a hned.
 |
| Schválně, poznáte, kde je kouzelný tlačítko? |
Mimochodem, jízda po dálnici v USA je fakt pohoda.
Nikdo neporušuje předpisy (postihy jsou hodně přísný), všichni jedou plynule,
stejnou rychlostí, tempomat je super vynález. Nepříjemný jsou kolony na
okrajích měst, ale třeba kolem D. C. mají hezkou vychytávku – auta s víc
než jedním pasažérem se považují za spolujízdu a ve špičce můžou jezdit ve
speciálně vyhrazeným rychlým pruhu.
Silnice v Západní Virginii jsou taky fajn. Široký, ve
skvělým stavu, no a protože v Západní Virginii nebydlí lidi, tak tam taky
nejezdí auta. Bohužel tam taky je běžný jet 20 kilometrů a nepotkat mobilní
signál. Nechtěli bychom se tam ztratit. Nutno podotknout, že navigace
s náma celou cestu odmítala spolupracovat.
Kemp jsme nicméně našli, a našli jsme i Alex, která pro nás
už měla postavenej stan na parádním podstavci (obří pískoviště vysypaný jemným
štěrkem). Prostoru má totiž Západní Virginie na rozdávání. Americká představa o
kempování se vůbec od naší asi trochu liší. Ke standardní výbavě tábořiště
patří kromě luxusních míst na stany třeba gril a ke standardní výbavě táborníka
patří přenosná lednička a moka konvička. Nejedli jsme buřty a instantní
polívku, kdepak, dali jsme si čerstvý burgery, citronovej hummus a opečený
marshmallow. Alex se pořád tvářila omluvně, že to není nic moc.
 |
| Seneca Rocks, cíl našeho výletu další den. |
 |
| Táboření po americku. |
Heslem Západní Virginie je „Wild and Wonderful“. (Jo, mají to i na espézetkách.) Stát vznikl
odštěpením od Virginie po vypuknutí občanský války (Západovirgiňani chtěli
zůstat součástí Severu, mimo jiné proto, že na jejich území byla příhodně
rozmístěná seveřanská armáda) a podle Alex dodneška velká část obyvatel
považuje za nespravedlnost, že i když Západní Virginie stála nakonec na straně
vítězů, „opravdový“ jižanský Virginii se od tý doby vždycky dařilo líp. Však
jsme v Západní Virginii taky narazili na spoustu konfederačních vlajek. Mimochodem,
protiotrokářský povstání Johna Browna („sebral z Virginie černých přátel
šik“) se odehrálo na území dnešní Západní Virginie.
Tři čtvrtiny státu jsou zalesněný, je to třetí nejchudší
stát USA při přepočtu HDP na osobu (přesto je bohatší než třeba Chorvatsko),
ekonomicky se spolíhá hlavně na těžbu. Takový trošku Ostravsko. Co se ale moc
nedaří vytěžit, je turistickej potenciál západovirginskejch hor, který jsou
skutečně wild a wonderful, akorát jsou nižší než Krkonoše, takže lyžovačka nic
moc. Tolik k výkladu.
Alex avizovala, že nás vezme na túru. Co si budem, máme už
něco nachozeno, přechody hor s veškerou výbavou na zádech a tak, takže
jsme byli příjemně natěšení. Výlet to byl ale - vzhledem k očekávání - spíš „Tame and Reasonable“. Ale samozřejmě že to bylo dobrý. Podívali jsme se na Seneca Rocks, oblíbenou destinaci místních horolezců i amerických vojáků cvičících se na invazi do Itálie.
Túra nakonec spočívala v hodině cesty na kopec, tam
výhled, fotka a půl hodiny cesty dolů. Dole obligátní piknik, protože burgery a
hummus se samy nedojí, žejo. Nejdivočejší na tom byl u cesty rostoucí jedovatej
břečťan (nenápadná kytička, která umí způsobit fakt hnusnou alergickou reakci).
Po příjemně naplněným dopoledni nás Alex vzala za tradiční západovirginskou exotickou zábavou – udělala tomu dost velkej hype, takže vás taky budeme ještě chvíli napínat – bylo to… sbírání borůvek v lese. Jeli jsme naším vskutku terénním půjčeným automobilem hodinu do kopce polní cestou, abychom závratnou rychlostí hrst borůvek za hodinu ve třech lidech nasbírali celkem dvě hrsti borůvek. Alex takhle na borůvky brává všechny svoje mezinárodní známosti, protože do kina nebo do hospody se v Západní Virginii jede několik hodin.
Po cestě zpátky na pobřeží jsme přes vesnici Brandywine
(znalci Tolkiena ocení) přece jenom zabloudili ze Severu na Jih a zastavili se v městečku
Harrisonburg, který žije ozvěnama občanský války a levným benzinem (asi 50
centů za litr). Kromě toho tam taky mají farmářský trhy, kterýžto fenomén, jak
jsem už psala v blogu z D. C., do USA dorazil zřejmě nějak později
než k nám. Na trhu jsme si dali salvadorský etnojídlo a jelo se dál.
 |
| Naše první setkání s amiši. |
Tahle zajížďka nás ale nakonec málem stála úspory. To je
totiž tak: půjčování aut je v USA dost rozšířenej byznys a je
v pohodě možný si třeba půjčit auto v jednom městě a za patřičnej
poplatek vrátit jinde, což je pro účely roadtripů praktický. Naše tehdejší
studentská situace nám ale tenhle luxus neumožňovala, sotva jsme utáhli
půjčovný na dva dny na cestu do Západní Virginie. Nějak jsme ale zapomněli
zohlednit, že zpátky pojedeme ve špičce a že nám budou do cesty groteskně
skákat chodci, nefunkční platební terminály a Američani na benzince, co si
chtějí povídat německy. Dobře to ale dopadlo, auto jsme vrátili
s tříminutovým předstihem, zpozdný jsme neplatili a navigace, která celou
dobu zarytě mlčela, při příjezdu do půjčovny slavnostně prohlásila: „You have
reached your final destination.“
Žádné komentáře:
Okomentovat