Providence - město, kam jsme se dostali díky prozřetelnosti

Pro kontext: podle našeho původního plánu jsme měli po New Yorku strávit pár dnů v Bostonu, v Chicagu a nakonec se přesunout k tátovým kamarádům do Nebrasky. Takhle to ale z různých důvodů na poslední chvíli nevyšlo, čímž nám vznikla zhruba desetidenní prodleva bez zajištěnýho ubytování, díky který jsme se například podívali do Poughkeepsie. Kam ale dál?

Kamarádka Terka nám zprostředkovala kontakt na Dylana, kterej strávil semestr studiem v Praze a uvolil se ubytovat nás na tři dny v Providence, hlavním městě Rhode Islandu. (A to je asi tak všechno, co bychom tehdy o našich plánech na víkend byli schopný říct, čekali jsme vyloženě nouzovku.) Dylan nás ve čtvrtek v noci vyzvedl autem na nádraží v Providence a sdělil nám čtyři důležitý informace. Zaprvý, bydlí s rodiči. Zadruhý, jsou Židi. Zatřetí, zítra je šábes. Začtvrtý, jsme zvaný na rodinnou oslavu šábesu u jeho bratra. Pro pobyt ve státu proslulým především náboženskou svobodou nám to přišlo hezky příznačný a už poněkolikátý jsme zírali, jak se nám to samo krásně zařídilo.

Rhode Island - the Ocean State.

Dylanova rodina nebyla úplně ortodoxní. Rodiče byli rozvedení, citovali Borata a fandili Berniemu Sandersovi. Nevlastní táta – psycholog – měl přes víkend zapnutej mobil pro naléhavý případy, ale nutno říct, že až po dohodě s rabínem. Dylan nás vzal na ochutnávku mořských plodů a po cestě jsme analyzovali vtipy o holocaustu. Jeden z jeho bratrů jí i vepřový a v pátek pracuje. Naproti tomu jeho druhej bratr, ten, ke kterýmu jsme byli pozvaný na večeři, se chystal oženit s holkou z konzervativnější rodiny. Zatímco my jsme k nim na šábes jeli autem, její rodiče šli pěšky.

Jirka sice mořský potvory nesnáší, ale steamers si dal.

Steamers se totiž namáčejí do rozpuštěnýho máslíčka a to nemůže bejt špatný.

Mimochodem, místní židovská komunita léta neměla vlastní synagogu, tak převzali jeden nevytíženej kostel, protože těch je v Providence fakt požehnaně (ba-dum-tssss). Slovy Dylana: „they just took out the crosses and put the Jewish stuff in“. Ředitelem synagogy byl shodou okolností Dylanův dědeček, který si nám smutně stěžoval, že ta dnešní mladá generace stejně nakonec bere náboženství jen jako jednu z mnoha volnočasových aktivit a komunitu si radši buduje třeba s kamarády z country clubu.

Jak známo, během šábesu se nesmí zapalovat oheň, takže ani rozsvěcet světlo nebo zapínat elektrický přístroje. Když si to ale člověk přichystá předem, tak je to v pohodě. Dylanovy vzpomínky na dětství jsou plný pátečního hraní deskových her s rodiči a sobotních obědů z pomalýho hrnce zapnutýho v pátek před západem slunce. Před naší návštěvou teda ale bohužel asi předem nezapnuli klimatizaci, takže jsme si užili klima vpravdě blízkovýchodní.

Kromě toho se samozřejmě dodržuje spousta dalších zvyků, ve kterých my se pochopitelně tolik nevyznáme, ale namátkou – Jirka (jako všichni muži) dostal jarmulku, na začátku večera proběhlo působivý obřadní zapálení svíček matkama obou rodů, pak spousta dalších rituálů jako žehnání dětem, pití vína nebo mytí rukou (který si Dylanova rodina ozvlášťnuje vlastním rituálem, kdy na melodii Oh When the Saints Go Marching In zpívá „Oh When the Jews Go Wash Their Hands“). Vtipná byla část obřadu, kdy se nesmí mluvit, ale to neznamená, že se nesmí dělat zvuky (a snažit se ostatní rozesmát).

Jakože fotit se asi taky nesmí, ale jednou jsme cestovatelé, tak musíme zaznamenávat!

Město Providence (Prozřetelnost) je malý a příjemně klidný. Něco jako Pardubice, třeba. Jeho zakladatel Roger Williams byl vyloženě sympatickej týpek, kterej se už v 17. století zasazoval o náboženskou svobodu a práva černochů a indiánů, a město na tuhle idylickou tradici dosyta navazuje a buduje na ní svoji identitu. Hlavní ulice se jmenujou třeba Benefit Street, Hope Street nebo Benevolent Street. I nerdi přes americkou historii si přijdou na svý. Taky tam je Brownova univerzita (Ivy League), sousedskej farmářskej trh s ochutnávkama všeho možnýho a vůbec pěkná atmosféra.

Roger Williams a jeho hood.

Brownova univerzita byla postavená za peníze otrokářů, pročež tam mají tenhle velmi pohodlnej památník.

Místní Nezmaři na farmářským trhu.

Kromě toho, že nákupní centrum Providence Place je uvedený v místním seznamu pamětihodností jako největší nákupní centrum v Nový Anglii, který má podlahy pokrytý kobercem (wow) nás zaujal podchod pokrytej dlaždičkama, který pomalovaly děti na počest výročí 11. září. 

Ono nám to tak třeba ve středu Evropy nepřijde, ale to 11. září je pro Američany fakt velký trauma, kvůli počtu obětí i proto, že nejsou zvyklý, že by se války odehrávaly na jejich území. Odkazuje se na to teda leckde (přikládám pro ilustraci i pár fotek z New Yorku a tak.)

Od Rhode Islandu jsme už ale začali pociťovat cestovatelskou únavu. Trochu banálně jsme si to přirovnali k pizze – v D. C., New Yorku i v Providence se na ni dávají jiný ingredience… ale pořád je to pizza. A jíst pořád pizzu sice zní jako ráj, ale ve skutečnosti je to po třech týdnech už docela nuda.