Mělo to ale háček - tentokrát jsme se po přistání neměli vůbec na co těšit. Známá z fakulty nám sice obětavě dohodila kontakt na Američanku Kelsay, která měla za pár dnů zahájit studium v Praze, dokonce jsme se s Kelsay skutečně spojili a jsme dodneška přesvědčený o tom, že jsme ji naprosto zřetelně poprosili, jestli by nás ubytovala, přičemž Kelsay odepsala, že no problem a že něco zařídí. Oprávněně jsme tím pádem několik týdnů počítali s tím, že v Chicagu máme kde bydlet. Jenže ouha, když jsme v den příjezdu vesele nahlásili, že jsme teda na cestě, a poprosili o adresu, Kelsay suše odepsala, že pro nás nic nesehnala. Ale že se za nás modlí.
Sehnat takhle na poslední chvíli hostel nebo jiný komerční ubytování se ukázalo jako scifi, ostatně měli jsme tři dny do odletu domů a finanční rezervy se tenčily. Z bostonskýho letiště jsme teda rozeslali 10 couchsurfingových žádostí, vlezli do letadla a děj se co děj.
Krátký intermezzo: žádosti na Couchsurfingu jsou ve Státech docela náročná disciplína - Amíci nejsou moc zvyklí cokoli dělat zadarmo a zájemců je hodně, hlavně ve větších městech. Kromě dodržení optimální doby, kdy se zeptat (většinou týden až dva před plánovanou návštěvou) je taky potřeba žádost pořádně vytunit a personalizovat, prostě se trochu prodat. I tak vám odepíše maximálně půlka hostitelů. Jirka tuhle superschopnost postupně vypiloval k mistrovství, ale napsat jednu žádost mu trvalo zhruba půl dne.
Tenhle luxus jsme tentokrát neměli, a tak jsme na našich 10 generických žádostí očekávali maximálně jednu, zamítavou, odpověď. Po přistání jsme zapnuli telefony a... šest odpovědí, z toho dvě pozitivní! Svět je ještě v pořádku! Nebo se Kelsay dobře modlila.
Pohodář Jake nás ubytoval tím způsobem, že nás pustil do bytu a šel do práce. Měl ale jen jedny klíče, takže jsme se první odpoledne jen na střídačku prošli po okolí. Jake bydlel v Des Plaines (kupodivu se to i přes francouzskej původ vyslovuje dys plejn), předměstí Chicaga s dobou dojezdu asi půl hodiny vlakem, což je paráda. Pokud by někoho z odhadovaných pěti čtenářů tohohle blogu zajímaly nějaký naše cestovatelský moudra, tak tady jedno je - v Americe se skoro vždycky vyplatí ubytovat se mimo centrum.
Na Couchsurfingu je považovaný za samozřejmou zdvořilost hostiteli pomoct s úklidem, nakoupit nebo uvařit. Pro Jakea jsme uvařili bramboračku a bramboráky a jako bonus jsme mu koupili sůl a pepř, který si ani za půl roku mládeneckýho bydlení nestačil pořídit sám. Příznačně pro Chicago jsme na svoje slovanský recepty suroviny nakoupili v extrémně levný polský samoobsluze (další nevyžádanej pro-tip).
 |
| Všimněte si mistrnýho spellingu. |
Chicago je pěkný, hodně moderní a za nás nijak zvlášť ikonický. Trávit čas mezi mrakodrapama v dalším městě nás nijak zvlášť nelákalo, a tak jsme spolu s davy turistů zapluli do Millenium Parku, kde je k vidění především obří 3D zrcadlo ve tvaru fazole vznosně nazvaný Cloud Gate. Je tam ale taky spousta dalších atrakcí a celkově se tam výborně zevlí.
 |
| Obligátní cestovatelská fotka - začátek Route 66. |
Co v nás ale z Chicaga zanechalo nejhlubší dojem, a vám, pěti čtenářům našeho opožděnýho blogu, to tu odložíme jako rébus, je atrakce na dětským hřišti Soldier Field Children's Garden. Jde o obří glóbus, na kterým jsou vyznačený symboly několika měst - odhalili jsme Baku (čajová konvička), Řím (koloseum), Barcelonu (býk), pak Chicago, Milwaukee, Mobile, New York, něco na Galapágách a pár dalších, co jsme neodhalili. A ty města mají něco společnýho. Ale co? Co??? CO?!?
Moc prosíme, kdybyste někdy měli cestu do Chicaga, stavte se tam, pokuste se hádanku vyřešit a ulevte tak našim hlavám, který nad tím už čtyři a půl roku dumají. Díky, JV.
Žádné komentáře:
Okomentovat