Baltimore – město, kterýho se bojí i Američani

Náš nízkorozpočtovej koncept cesty (navštívit co nejvíc kamarádů, ať bydlí kdekoli) nás aspoň na jeden den zavedl do Baltimoru, hlavního města státu Maryland. Přenocovali jsme u Jen, Jirkovy parťačky z výměnnýho pobytu na střední, která se mezitím stala doktorandkou na Johns Hopkins University. Jen a Jirka se sedm let neviděli, takže Jen už si Jirku vlastně moc nepamatovala, ale zato měla pořád v živý paměti Jirkovu mámu, která jí třikrát denně nabízela teplý jídlo, takže Jen přišlo adekvátní se nás taky ujmout.

Přepravit se za Jen pro nás znamenalo poprvé se v Americe setkat s autobusovou dálkovou dopravou. Já nevím, čím to je, ale lidi, se kterýma se kamarádíme (rozuměj převážně bílí vysokoškoláci) autobusem nejezdí a nám většinou důrazně radili, ať to ani nezkoušíme. Kdyby náhodou, tak ať určitě jedeme ověřeným Greyhoundem a ne Megabusem nebo jinou podezřelou nízkonákladovkou. Myslim, že podtónem týhle rady bylo, že dopravní prostředky jsou – jako v Americe všechno – poněkud třídně rozdělený a v dražším Greyhoundu je menší šance na kuriózní zážitky. Teoreticky.

Byli jsme jediný, kdo se podivoval nad tím, že autobus jede o hodinu později. Byli jsme jediný, kdo si nahlas nepovídal se spolucestujícíma. A zřejmě jsme byli i jediný, komu přišlo divný, že paní na sedačce vedle nás během cesty snědla plastový brčko. (A pak že to žerou želvy!) Průběh cesty byl zjevně předzvěstí cílový destinace. Autobusový nádraží uprostřed ničeho v průmyslový zóně nám připadalo jako z postapo románu. Jízdní řády, orientační tabule, odbavování zavazadel, všechno bylo pěkně předpotopně analogový, ale zato se všude vyskytovala spousta popoháněčů lidí ve frontách a dalších režisérů, což je podle Jirkovy cestovatelský zkušenosti typickej znak rozvojovejch zemí.

Když se z takovýho místa chcete dostat do centra a jste aspoň trošičku dobrodruzi, nepojedete přece taxíkem. Zastávky městskýho autobusu sice v Americe většinou nejsou značený a časy odjezdů už vůbec ne, ale místní hrozně rádi pomáhají dezorientovaným turistům. V Baltimoru se nám dokonce složili na jízdenku – kupuje se výhradně u řidiče a zaplatit se dá jedině čtvrťákama v hotovosti. Řidič obvykle staví jen na znamení (v Seattlu se třeba oldschoolově tahá za provázek se zvonečkem nataženej podél celýho autobusu) a tím pádem staví doslova na každým rohu. Vzato kolem a kolem, v Americe nejezdí ani tak autobusy, jako spíš maršrutky.

V Baltimoru se jistě děje spousta zajímavých věcí, namátkou vyhlášený pojídání krabích specialit v přístavu nebo vyhlášený černošský nepokoje. Ty teda probíhaly spíš v dubnu než v srpnu, ale Jen se ve městě necítila bezpečně, takže neopouštěla kampus a provedla nás jen po něm. Na druhou stranu takový americký kampusy (kampy, jak říkáme my amatérští latináři) často mají všechno, po čem člověk zatouží. My jsme například strávili odpoledne studiem evropských impresionistů v Baltimorským muzeu umění.

Co se všechno najde na kampu: turisti.

Co se všechno najde na kampu: kostel církve, která odmítá vědu a medicínu, což je na univerzitě s jednou z nejlepších lékařských fakult obzvlášť komický.

Co se všechno najde na kampu: boxující králík na zahradě muzea.

No a večer jsme, kromě zajímavých rozhovorů, strávili sledováním první republikánský předvolební debaty. Jo, je to tak, pamětníci vědí, že byly časy, kdy Trump nebyl prezident a jeho kandidatura se zdála jako vtip. Otevřeli jsme si víno, Jen házela polštáře po televizi, hodně nahlas jsme se smáli a do cestovního deníčku jsem si jako kuriozitku zapsala „let’s build the wall“.