Chicago - město měst

Díky tomu, že se Jirkovi podařilo sehnat letenky po unikátních 40 dolarech, udělali jsme si na konci výpravy odbočku z východního pobřeží a aspoň na skok jsme se podívali do Chicaga. Letěli jsme sice s nízkonákladovkou Spirit, která má v Americe snad ještě horší pověst než Megabus, ale byli jsme příjemně překvapený - obsluha byla příjemná, jídlo na palubě rozumně levný a jako bonus spousta místa na nohy. Fakt nevím, co by Amíci řekli na takovej Ryanair.

Mělo to ale háček - tentokrát jsme se po přistání neměli vůbec na co těšit. Známá z fakulty nám sice obětavě dohodila kontakt na Američanku Kelsay, která měla za pár dnů zahájit studium v Praze, dokonce jsme se s Kelsay skutečně spojili a jsme dodneška přesvědčený o tom, že jsme ji naprosto zřetelně poprosili, jestli by nás ubytovala, přičemž Kelsay odepsala, že no problem a že něco zařídí. Oprávněně jsme tím pádem několik týdnů počítali s tím, že v Chicagu máme kde bydlet. Jenže ouha, když jsme v den příjezdu vesele nahlásili, že jsme teda na cestě, a poprosili o adresu, Kelsay suše odepsala, že pro nás nic nesehnala. Ale že se za nás modlí.

Sehnat takhle na poslední chvíli hostel nebo jiný komerční ubytování se ukázalo jako scifi, ostatně měli jsme tři dny do odletu domů a finanční rezervy se tenčily. Z bostonskýho letiště jsme teda rozeslali 10 couchsurfingových žádostí, vlezli do letadla a děj se co děj.

Krátký intermezzo: žádosti na Couchsurfingu jsou ve Státech docela náročná disciplína - Amíci nejsou moc zvyklí cokoli dělat zadarmo a zájemců je hodně, hlavně ve větších městech. Kromě dodržení optimální doby, kdy se zeptat (většinou týden až dva před plánovanou návštěvou) je taky potřeba žádost pořádně vytunit a personalizovat, prostě se trochu prodat. I tak vám odepíše maximálně půlka hostitelů. Jirka tuhle superschopnost postupně vypiloval k mistrovství, ale napsat jednu žádost mu trvalo zhruba půl dne.

Tenhle luxus jsme tentokrát neměli, a tak jsme na našich 10 generických žádostí očekávali maximálně jednu, zamítavou, odpověď. Po přistání jsme zapnuli telefony a... šest odpovědí, z toho dvě pozitivní! Svět je ještě v pořádku! Nebo se Kelsay dobře modlila.

Pohodář Jake nás ubytoval tím způsobem, že nás pustil do bytu a šel do práce. Měl ale jen jedny klíče, takže jsme se první odpoledne jen na střídačku prošli po okolí. Jake bydlel v Des Plaines (kupodivu se to i přes francouzskej původ vyslovuje dys plejn), předměstí Chicaga s dobou dojezdu asi půl hodiny vlakem, což je paráda. Pokud by někoho z odhadovaných pěti čtenářů tohohle blogu zajímaly nějaký naše cestovatelský moudra, tak tady jedno je - v Americe se skoro vždycky vyplatí ubytovat se mimo centrum.

Na Couchsurfingu je považovaný za samozřejmou zdvořilost hostiteli pomoct s úklidem, nakoupit nebo uvařit. Pro Jakea jsme uvařili bramboračku a bramboráky a jako bonus jsme mu koupili sůl a pepř, který si ani za půl roku mládeneckýho bydlení nestačil pořídit sám. Příznačně pro Chicago jsme na svoje slovanský recepty suroviny nakoupili v extrémně levný polský samoobsluze (další nevyžádanej pro-tip).

Všimněte si mistrnýho spellingu.

Chicago je pěkný, hodně moderní a za nás nijak zvlášť ikonický. Trávit čas mezi mrakodrapama v dalším městě nás nijak zvlášť nelákalo, a tak jsme spolu s davy turistů zapluli do Millenium Parku, kde je k vidění především obří 3D zrcadlo ve tvaru fazole vznosně nazvaný Cloud Gate. Je tam ale taky spousta dalších atrakcí a celkově se tam výborně zevlí.

Příjemně je taky kdekoli podél břehu jezera (i když se Chicagu říká Windy City, vlny jako u móřete nás překvapily!). Ale tady už z nás fakt mluví ta nevyhnutelná cestovatelská únava z lidí a zástavby. Možná se to nezdá, ale měsíc on the road není úplně málo.

Obligátní cestovatelská fotka - začátek Route 66.

Co v nás ale z Chicaga zanechalo nejhlubší dojem, a vám, pěti čtenářům našeho opožděnýho blogu, to tu odložíme jako rébus, je atrakce na dětským hřišti Soldier Field Children's Garden. Jde o obří glóbus, na kterým jsou vyznačený symboly několika měst - odhalili jsme Baku (čajová konvička), Řím (koloseum), Barcelonu (býk), pak Chicago, Milwaukee, Mobile, New York, něco na Galapágách a pár dalších, co jsme neodhalili. A ty města mají něco společnýho. Ale co? Co??? CO?!?

Moc prosíme, kdybyste někdy měli cestu do Chicaga, stavte se tam, pokuste se hádanku vyřešit a ulevte tak našim hlavám, který nad tím už čtyři a půl roku dumají. Díky, JV.

Boston - staré město v Novém Englandu

Do Bostonu jsme hodně chtěli a pak jsme toho hodně litovali. Možná se ke konci odysey projevila cestovatelská únava. Možná nás nenadchlo počasí, který Nová Anglie podědila po svým evropským protějšku (čti: lezavo a bahno). Možná, že to město pro nás prostě jen mělo příliš velkej hype. Jako je starý, je historický, jo, ale na památníky a budovy a hřbitovy se taky nedá koukat tak dlouho. Vlastně jsme měli štěstí, že oproti některým původním plánům jsme tam strávili jen necelý čtyři dny.

Nadšený z couchsurfování v Poughkeepsie jsme s povděkem přijali nabídku ubytování od Jeffa (teda doufám - to jméno podobně jako zbytek Bostonu máme trochu v mlze, ba-dum), kterej s partou kamarádů komunitně pobýval v takovým malým kibucu. Byl to dům ve velmi hip čtvrti Sommerville, kterej si sice pronajímali, ale vybavení a zejména jídlo považovali za společný vlastnictví (měli jednu lednici na suroviny a druhou na zbytky uvařených jídel). V praxi tam podle mýho soudu byl především fakt nechutnej bordel, protože uklízeli taky všichni společně, ergo neuklízel nikdo.

Když nad tím tak přemýšlím, tak v jediným Bostonu nám naši hostitelé ani trochu nepřirostli k srdci. Měli jsme nějak málo společných témat - Jeff se například živí tím, že píše gay erotický romány. Ostatním namátkou chybělo pár předních zubů nebo jim na různých místech přebývaly chlupy, prostě nějak jsme si nepadli do oka. Nejsympatičtější z celýho domu byla kočka, a to i přes to, že byla opravdu ukecaná a tři noci jsme se kvůli ní nevyspali.

No ale z Bostonu jsme se stejně snažili vytěžit, co se dalo. Zajímavá zkušenost byl třeba výlet na Harvard, kam jsme se náhodou trefili den před začátkem semestru, takže kampus byl plnej rodičů a orientačních aktivit včetně mše pro nově nastoupivší prváky. Prošli jsme si historickou část města, všechny zastávky na tzv. stezce svobody, viděli jsme slavnou loď USS Constitution.

Bostoň - podle vzoru kuroň.

Taky nás zaujal zásah šestnácti hasičských aut kvůli jednomu blikajícímu alarmu v pátým patře kancelářský budovy.

Zdaleka nejlepší zážitek ale byla návštěva zednářský lóže. Tenhle nález za nás už před pár lety udělal kamarád, co šel náhodou kolem, a nám se zase shodou okolností podařilo trefit se do pondělka, kdy jsou prohlídky. Je to za nás fakt top místo, co v Bostonu navštívit, svobodní zednáři jsou vstřícní a celá návštěva probíhala ve velmi přátelským duchu. 

Jakkoli je zednářství jako instituce anachronický, oproti očekávání se lóže nenachází v utajovaným temným sklepě, ale v relativně moderním domě na dohled od sídla vlády státu Massachussetts. Nicméně Jirka to stejně označil jako sedm pater divných věcí. Totiž jak Američani milujou cokoli historickýho, tak zednáři to uctívají trojnásob. V lóži si tím pádem připadáte jako v sídle nějakýho podivnýho rytířskýho řádu plným tapiserií, čalouněných trůnů a podobizen velmistrů. No posuďte sami:

Malá zasedačka.

Větší zasedačka.

Ještě větší zasedačka.

Největší zasedačka.

Meditační místnost pro nové zasvěcence.

Morální principy se zednáři učí mj. pomocí divadla (srov. TT).

Zednáři jsou podle svýho vyjádření bratrstvo založený na přátelství a morální integritě, který se snaží dosáhnout osvícení. Členové musí být muži a musí být věřící, ale je jedno, jakou víru mají - ani o ní, ani o politice spolu nesmí mluvit. Celkově se ten spolek snaží o nějakou míru utajení, ale kromě toho, kdo je členem a o čem spolu mluví, si už zednáři předávají jen tajný podání ruky (a to je prý k dohledání na youtube). Prohlídku s náma absolvoval i všetečnej Kanaďan, kterej se usilovně snažil o nalezení tajnejch dveří, čemuž se průvodce dost usmíval.

Američtí zednáři jsou asi o něco víc free (ba-dum-tss) než evropští - třeba zasvěcení do nejvyššího stupně mistra ve Státech trvá rok, zatímco ve Francii šest let. Prý si tovaryši ale kvůli množství dalších povinností tu závěrečnou zkoušku často odkládají až skoro na neurčito, asi jako my diplomku, ehm. Největší užitek náš pan průvodce spatřoval v příslušnosti ke komunitě roztroušený všude na světě, přičemž členové se poznávají podle špendlíku ve tvaru pomněnky. Někoho napadnou Vontové, my jsme si vzpomněli na sektu zvanou IMS, která se potkává na jednáních, konferencích a dalších papáníčkách, ehm ehm. A ještě že IMS na rozdíl od svobodných zednářů přijímá i ženy, protože jinak by se tenhle náš výlet nikdy neuskutečnil.

Providence - město, kam jsme se dostali díky prozřetelnosti

Pro kontext: podle našeho původního plánu jsme měli po New Yorku strávit pár dnů v Bostonu, v Chicagu a nakonec se přesunout k tátovým kamarádům do Nebrasky. Takhle to ale z různých důvodů na poslední chvíli nevyšlo, čímž nám vznikla zhruba desetidenní prodleva bez zajištěnýho ubytování, díky který jsme se například podívali do Poughkeepsie. Kam ale dál?

Kamarádka Terka nám zprostředkovala kontakt na Dylana, kterej strávil semestr studiem v Praze a uvolil se ubytovat nás na tři dny v Providence, hlavním městě Rhode Islandu. (A to je asi tak všechno, co bychom tehdy o našich plánech na víkend byli schopný říct, čekali jsme vyloženě nouzovku.) Dylan nás ve čtvrtek v noci vyzvedl autem na nádraží v Providence a sdělil nám čtyři důležitý informace. Zaprvý, bydlí s rodiči. Zadruhý, jsou Židi. Zatřetí, zítra je šábes. Začtvrtý, jsme zvaný na rodinnou oslavu šábesu u jeho bratra. Pro pobyt ve státu proslulým především náboženskou svobodou nám to přišlo hezky příznačný a už poněkolikátý jsme zírali, jak se nám to samo krásně zařídilo.

Rhode Island - the Ocean State.

Dylanova rodina nebyla úplně ortodoxní. Rodiče byli rozvedení, citovali Borata a fandili Berniemu Sandersovi. Nevlastní táta – psycholog – měl přes víkend zapnutej mobil pro naléhavý případy, ale nutno říct, že až po dohodě s rabínem. Dylan nás vzal na ochutnávku mořských plodů a po cestě jsme analyzovali vtipy o holocaustu. Jeden z jeho bratrů jí i vepřový a v pátek pracuje. Naproti tomu jeho druhej bratr, ten, ke kterýmu jsme byli pozvaný na večeři, se chystal oženit s holkou z konzervativnější rodiny. Zatímco my jsme k nim na šábes jeli autem, její rodiče šli pěšky.

Jirka sice mořský potvory nesnáší, ale steamers si dal.

Steamers se totiž namáčejí do rozpuštěnýho máslíčka a to nemůže bejt špatný.

Mimochodem, místní židovská komunita léta neměla vlastní synagogu, tak převzali jeden nevytíženej kostel, protože těch je v Providence fakt požehnaně (ba-dum-tssss). Slovy Dylana: „they just took out the crosses and put the Jewish stuff in“. Ředitelem synagogy byl shodou okolností Dylanův dědeček, který si nám smutně stěžoval, že ta dnešní mladá generace stejně nakonec bere náboženství jen jako jednu z mnoha volnočasových aktivit a komunitu si radši buduje třeba s kamarády z country clubu.

Jak známo, během šábesu se nesmí zapalovat oheň, takže ani rozsvěcet světlo nebo zapínat elektrický přístroje. Když si to ale člověk přichystá předem, tak je to v pohodě. Dylanovy vzpomínky na dětství jsou plný pátečního hraní deskových her s rodiči a sobotních obědů z pomalýho hrnce zapnutýho v pátek před západem slunce. Před naší návštěvou teda ale bohužel asi předem nezapnuli klimatizaci, takže jsme si užili klima vpravdě blízkovýchodní.

Kromě toho se samozřejmě dodržuje spousta dalších zvyků, ve kterých my se pochopitelně tolik nevyznáme, ale namátkou – Jirka (jako všichni muži) dostal jarmulku, na začátku večera proběhlo působivý obřadní zapálení svíček matkama obou rodů, pak spousta dalších rituálů jako žehnání dětem, pití vína nebo mytí rukou (který si Dylanova rodina ozvlášťnuje vlastním rituálem, kdy na melodii Oh When the Saints Go Marching In zpívá „Oh When the Jews Go Wash Their Hands“). Vtipná byla část obřadu, kdy se nesmí mluvit, ale to neznamená, že se nesmí dělat zvuky (a snažit se ostatní rozesmát).

Jakože fotit se asi taky nesmí, ale jednou jsme cestovatelé, tak musíme zaznamenávat!

Město Providence (Prozřetelnost) je malý a příjemně klidný. Něco jako Pardubice, třeba. Jeho zakladatel Roger Williams byl vyloženě sympatickej týpek, kterej se už v 17. století zasazoval o náboženskou svobodu a práva černochů a indiánů, a město na tuhle idylickou tradici dosyta navazuje a buduje na ní svoji identitu. Hlavní ulice se jmenujou třeba Benefit Street, Hope Street nebo Benevolent Street. I nerdi přes americkou historii si přijdou na svý. Taky tam je Brownova univerzita (Ivy League), sousedskej farmářskej trh s ochutnávkama všeho možnýho a vůbec pěkná atmosféra.

Roger Williams a jeho hood.

Brownova univerzita byla postavená za peníze otrokářů, pročež tam mají tenhle velmi pohodlnej památník.

Místní Nezmaři na farmářským trhu.

Kromě toho, že nákupní centrum Providence Place je uvedený v místním seznamu pamětihodností jako největší nákupní centrum v Nový Anglii, který má podlahy pokrytý kobercem (wow) nás zaujal podchod pokrytej dlaždičkama, který pomalovaly děti na počest výročí 11. září. 

Ono nám to tak třeba ve středu Evropy nepřijde, ale to 11. září je pro Američany fakt velký trauma, kvůli počtu obětí i proto, že nejsou zvyklý, že by se války odehrávaly na jejich území. Odkazuje se na to teda leckde (přikládám pro ilustraci i pár fotek z New Yorku a tak.)

Od Rhode Islandu jsme už ale začali pociťovat cestovatelskou únavu. Trochu banálně jsme si to přirovnali k pizze – v D. C., New Yorku i v Providence se na ni dávají jiný ingredience… ale pořád je to pizza. A jíst pořád pizzu sice zní jako ráj, ale ve skutečnosti je to po třech týdnech už docela nuda.

Poughkeepsie - město, který turista v příručce nenajde (a to je škoda)

Co by to bylo za nízkorozpočtovej, ba až hipísáckej pobyt ve státu New York, kdybychom se nepodívali do Woodstocku? No, až na to, že původní festival Woodstock se ve skutečnosti ve městě Woodstock vůbec nekonal, což ale vůbec nebrání městu Woodstock, aby na jeho odkazu rejžovalo. Sehnat tam ubytování, a to i ubytování zadarmo přes Couchsurfing, je prakticky nemožný, protože to město (no, město…) je jedna velká atrakce. Díky týhle nepřízni osudu se nám ale podařilo zažít něco mnohem autentičtějšího: navštívili jsme Poughkeepsie.

O Poughkeepsie, vyslovuj Pókypsí, jste v tuzemsku asi slyšeli jenom tehdy, pokud se hodně pozorně díváte na Přátele a Jak jsem poznal vaši matku. Z NYC je to asi dvě hodiny vlakem, není to úplně vesnice, má to třicet tisíc obyvatel, ale na americký poměry je to docela díra. V jeho okolí se nicméně vyskytuje celá řada pamětihodností, jako Culinary Institute of America (zkráceně CIA, for real), rodiště a muzeum prezidenta Franklina D. Roosevelta, vojenská akademie West Point a už zmíněnej Woodstock.

Mikroregion Hudson River Valley je plnej parádních výhledů.

Poughkeepsie vpravo.

Jak je to s Couchsurfingem v kapitalistický Americe spíš těžký, tak v Poughkeepsie jsme měli hned několik nabídek ubytování, ze kterejch jsme si mohli vybírat. Skončili jsme u sympatický Justine, koordinátorky místního kulturního centra, a jejích spolubydlících, zdravotní sestry po večerech dobrovolničící na potratový klinice a svářeče s duší bubeníka. V bytě byl kromě obří kočky taky obří nástěnnej kalendář s programem na každej večer – namátkou jsme se z něj dozvěděli, že během našeho pobytu nás čeká potluck (společný vaření), hraní společenských her nebo jam party. Ukázalo se, že všichni naši potenciální ubytovatelé se vzájemně znají a podnikají spolu věci, ať zrovna mají hosty nebo ne.

Hned po příjezdu nás Justine a její kamarádi vzali na túru na Breakneck Ridge – v souladu s americkým pojetím pěší turistiky jsme si ke kopci samozřejmě nejdřív museli dojet půl hodiny autem, ale výstup byl o to krkolomnější (ba-dum-tsss).

Další večer jsme měli jít pomáhat místnímu divadelnímu spolku, ale bohužel to nevyšlo, tak nás aspoň vzali kabrioletem k třicet kilometrů vzdálenýmu jezeru plavat. Všichni byli dost free a to, že auto má sice otevřenou střechu, ale zato vzadu nemá pásy, nebo že kromě nás v jezeře plavou i jedovatý hadi, nějak nikdo neřešil.

Vítr foukal, vlasy vlály.

Třetí večer se pořádal už zmíněnej potluck (přispěli jsme bramborákama a zelným salátem) s hraním deskovek. (V tenhle památnej večer jsme se poprvé setkali s geniální kreslicí hrou Telestrations, kterou od tý doby všude taháme.) Účastnili se toho lidi všech možných původů, věků a velikostí, takže dva Češi senzaci rozhodně nezpůsobili.

Poughkeepsie je hodně etnicky různorodý (běloši jsou v menšině) a v porovnání s jinýma městama taky o dost míň segregovaný. Naše hostitelka Justine je navíc ten typ, co se zdraví s každou postarší paní na zápraží, a s kým se ještě nezná, s tím se okamžitě skamarádí (na vlastní oči jsme viděli, jak si během pěti minut se skupinou Maročanů před sámoškou vyměnila telefonní čísla, domluvila společný projekty a ještě od nich dostala zadarmo balík ledu). Na druhou stranu i na takovýmhle místě se najde konzervativní klika, která se vzteká, že když si Justine s kamarády uspořádají společný sledování indickejch filmů, nepřísahají na začátku večera slavnostně na americkou vlajku.

I do Woodstocku jsme se nakonec na pár hodin podívali – dva kamarádi nás tam po cestě kamsi vysadili a pak zase vyzvedli – dostat se tam MHD se dvěma přestupy bez značení zastávek i autobusů by hraničilo se zázrakem. Woodstock, jak píšu výš, není úplně autentický místo a navíc podlehl dost výrazný gentrifikaci, ale i když je to trochu Disneyland, stojí za to ho vidět, je to minimálně vizuálně zajímavý. Všude hipsteři, všude buddhismus, všude peace sign, všude slovo festival (i farmářský trh se jmenuje farmářský festival).

Kamarádka z DC mě upozornila, že se mám hlavně dívat po tzv. Grandma Woodstock a Grandpa Woodstock – manželským páru hipíků, kterej patří k místnímu inventáři už padesát let. Že je prý nemůžu nepoznat. A fakt, sotva jsme si sedli se zmrzlinou na lavičku na náměstí, přistoupil k nám takovej zvláštní postarší fousatej chlapík, prohodil něco o bezva zmrzlinárně v Miami, a odkud prý jsme my?

Pak se rozjel:

• V Praze prý chodil po hospodách v roce 1965 (a obligátně se tam potkal s Allenem Ginsbergem). S láskou vzpomíná na to, jak ho v Beskydech hostili pionýři.

• Hodně ho zajímá rusínská kultura a považuje ji za blízkou kultuře tibetský nebo vikingský (ve všech případech mj. muži nosí zapletený vlasy).

• Původem je indián, jeho jméno je Ten, co si stojí pevně za svým. Údajně to má i v dokladech, ale i když mu řidičák příhodně vykukoval z taštičky na krku, nejsme schopní to potvrdit.

• Taky bydlel deset let ve Varšavě, oficiálně byl malířem, neoficiálně agentem CIA. V prvních svobodných volbách pak kandidoval do polskýho parlamentu, podle jeho slov za stranu pro laundromaty a zrušení vodky. (Tuhle informaci jsme se snažili ověřit u kamaráda polonisty, ale dopátrali jsme se jen Strany přátel piva, která chtěla pivem bojovat proti závislosti na vodce, takže to asi bude otázka interpretace.)

Nakonec se s náma i vyfotil, a to i přes to, že se indiáni jinak neradi fotí, protože to krade duši, a důstojně odkráčel. Nadšený z bizarního zážitku jsme se okamžitě dali do zaznamenávání historek, když v tom se vedle nás objevil další Grandpa Woodstock v hábitu až na zem a s fialovým batohem. A pak další, ještě fousatější, tentokrát na mopedu. A další. A další. A ještě jeden, skoro stejnej! Po bližším ohledání se ukázalo, že to byla spíš Grandma.

Poslední večer měl bejt fakt pecka, na jam party jsme ještě nikdy nebyli, sice moc na nic hrát neumíme, ale co, tady jsou všichni tak umělecký, tak budeme poslouchat a nasávat atmosféru… Ukázalo se, že se od nás ale vyžaduje aktivní účast. A to zejména proto, že pojem jam party jsme si trochu špatně interpretovali. Ve skutečnosti šlo o peach jam party. Už se chytáte?

V Poughkeepsie se žije komunitně, a tak Justine někomu slíbila, že pro všechny jeho svatební hosty připraví výslužku v podobě broskvovýho džemu, zakoupila 100 kg broskví, půjčila si od kamaráda restauraci, povolala do akce deset ochotných pomocníčků – ani se všichni neznali – a jala se vařit džem. Za celej večer poctivý práce jsme zpracovali čtvrtinu ovoce. Takže takhle akce vyžadovala čtyřicet osobovečerů práce. Prostě jen tak.

To jsme ještě nevěděli, že vrchol našeho pobytu v Poughkeepsie teprve přijde. V zápalu loupání broskví jsme totiž najednou zaslechli křik GET DOWN, GET DOWN!!! Zmateně a docela neochotně jsme polehali na podlahu. Moje první myšlenka byla, že jsme v restaurační kuchyni asi ilegálně a odporuje to hygienickým předpisům, tak asi přišla kontrola, tak něco. To jsem ale asi zapomněla, že jsme pořád v Americe. Po ulici před restaurací se totiž prohnaly dva drogový gangy – jeden pronásledoval druhej – a vypálily po sobě sedm výstřelů. My jsme vevnitř byli v pohodě, schytal to ten krásnej kabriolet.

No a i na ten jam nakonec došlo. Majitel restaurace vytáhl kytaru a trochu se zpívalo. Pak mi ji půjčil, a že byl předvečer 21. srpna, flákla jsem tam nějakýho Kryla a Jirka tlumočil. A tihle Amíci skoro nábožně poslouchali, protože silný příběhy mají asi všude na světě stejnou hodnotu.

New York City – město, kde nikdy nespíme

Jak si dva Češi nejlíp užijou výlet do New Yorku? No levně, samozřejmě.

(Jirka sice obecně zastává názor, že kdo by jezdil do New Yorku, když může do Západní Virginie, ale orientace ve městě, které nikdy nespí přece jenom patří k penzu všeobecných znalostí, a tak se nechal ukecat.)

Mimochodem, přijeli jsme tím obávaným Megabusem, kterej sice láká zákazníky na jízdenky za dolar, ale je to trochu klamavá reklama – je to většinou jen pár lístků na celej autobus a sazba platí jen pro first minute. Pořád je to ale hodně levný a hlavně je to oproti očekávání naprosto standardní způsob cestování, srovnatelnej třeba s autobusama Student Agency (akorát bez kafíčka a papáníčka). Ze sedadel Megabusu jsme tím pádem zakusili náš první výhled na skyline New York City. Teda to jsme si aspoň mysleli, ve skutečnosti to bylo Jersey City (prostě spousta mrakodrapů). Naše znalost New Yorku byla holt zatím jen teoretická.

Na objevování jsme měli skoro týden, tak jsme to pojali docela rozvolněně. Ve srovnání s Lancasterem, ale vlastně i se všema ostatníma předchozíma městama, na nás ale z New York City hned nepřátelsky dýchla hrozná přelidněnost a cítili jsme se dost agorafobicky. První den jsme tudíž věnovali nasávání atmosféry Central Parku a jeho nejbližšího okolí, což se bezkonkurenčně nejlíp dělá na kole. Tentokrát jsme si nepůjčovali městský kola, protože nemají dokovací stanice přímo v parku, ale normální kola v půjčovně. To vyjde pořád levněji, než si vozit zadky za 4 dolary za minutu v pedicar (rikše) – taková trochu past na turisty, ugh.

Cykloteroristi. Zrada, košíček mají jen dámský kola.

Příjemně nás zaskočila překvapivě divoká příroda.

Pamatujete si na tu zvláštní paní ze Sám doma 2?

Mimochodem, to si tak v D. C. jdeme po ulici a debatujeme nad tím, na jakej muzikál v New Yorku zajdeme, navrhuju, že Book of Mormon, že to je strašně populární, a najednou proti nám jde skupinka okravatovaných chlapíků jako vystřižených z Mormon-žurnálu. Inu, Amerika. Nakonec jsme ale šli na jakousi parodii na Shakespeara, protože to bylo laciný. Mimochodem, zdaleka nejlevnější lístky na Broadway nepořídíte v last minute budce na Times Square, ale přes internet. Ten web sice vypadal dost pochybně a vstupenky v mailu taky, ale funguje to. Počítejte ale s tím, že za 40 dolarů budete sedět na nejhorších místech úplně nejvíc nahoře – v minulosti byly určený černochům, chodí se tam většinou i po segregovaným schodišti. Počítejte taky s tím, že hledištní kultura je v Americe od tý naší dost odlišná – diváci se chytají na sebeblbější vtip, nahlas se smějou, pískají a tleskají, a oblečený jsou jako do posilky.

Třetí den byl konečně čas na dobrodružství – vyrazili jsme do Bronxu! Kdo by čekal experimentálně laděnej výlet do pochybnejch uliček, asi nás ale špatně odhaduje. Ačkoli nás totiž s Jirkou v první řadě spojuje to, že máme rádi zvířátka, v Central Parku jsme vynechali slavnou zoo, protože je mrňavá a předražená. Zoologická zahrada v Bronxu má zato každou středu vstupný za dobrovolnej příspěvek a je fakt veliká! Teda, veliká je, ale kdokoli zmlsanej pražskou zoo hned sezná, že výběhy jsou fakt maličký (chudáci zvířata jsou díky tomu aspoň dobře vidět). Skoro jediná běloška kromě nás tam byla postarší paní dobrovolničící jako průvodkyně, se kterou jsme zabředli do rozhovoru na téma chov bizonů. Kdybyste to nevěděli, bizon je bison, buffalo je buvol, kterej v Americe vůbec nežije.

Esence Bronxu - zevlící lidi hrajou šachy před supermarketem.

Naše nízkorozpočtově vítězný tažení pokračovalo v Metropolitním muzeu umění. Vstupný je taky za dobrovolnej příspěvek, ale Jirka neměl odvahu si podruhý za den na kase říct o vstup zadarmo, tak jsem to vyřešila lišácky po česku – zbufetila jsem venku ležící použitý vstupenky a sekuriťákům u vchodu jsme řekli, že jsme si z muzea jen odskočili do města na oběd. Po odchodu jsme lístky zase náležitě odložili u koše, aby je mohl zrecyklovat někdo další, protože proč ne. Uvědomili jsme si zároveň, jak velkej je rozdíl mezi newyorským a washingtonským pojetím muzeí – všechny velký a důležitý v D. C. jsou buď Smithonian a zadarmo, nebo ne-Smithonian a zadarmo, nebo aspoň za rozumnou cenu. Myslim, že jsou totiž pojímaný víc jako vzdělávací instituce, kdežto v New Yorku je to čirej byznys.

Vstupenky = nálepky.

Když už českej výlet do New Yorku, tak bychom taky měli zajít do Českýho domu, no ne? Program ale působil naprosto nudně, tak jsme vyrazili za českou kulturou trochu jinak – do Bohemia Beer Hall & Garden do Queens. Je to normální česká hospoda se zahrádkou asi jako v Riegráčích, což je ale v USA docela vzácnost (nesmí se pít na veřejnosti), takže je u místních hodně populární. Vedle nás seděla početná výprava Američanů, co pili bílý víno a labužnicky k tomu pojídali hranolky.

Je namístě zmínit, že jsme ve skutečnosti nebydleli v New Yorku, ale u známých hnedka přes řeku ve státu New Jersey. Na Manhattan odtamtud logicky dojíždí spousta lidí, tak jsme si to taky vyzkoušeli - a bylo to dobrý! Přes Hudson se dá dostat buď klaustrofobii podporujícím Lincolnovým tunelem, kde jsou kolony, nebo po Washingtonově mostě, kde...jsou kolony. Kupodivu, i když každý vozidlo musí za přejezd i podjezd zaplatit dost vysoký mýtný (asi 13 dolarů), je tam pořád fakt hodně aut. My jezdili horskou dráhou, pardon, autobusem.

Čtvrtej den jsme se konečně odhodlali vyrazit na ty hlavní turistický atrakce. Využili jsme strategický polohy na jerseyským břehu Hudsonu a vyrazili jsme vyhlídkovou lodí, slangem místních Čechoameričanů ferrynou, k Soše svobody.

Pokud se v New Yorku nejvíc těšíte na Sochu svobody, tak vězte, že si jí moc neužijete.

První zastávka je ale na Ellis Islandu, což byla po dlouhou dobu hlavní imigrační stanice pro všechny Evropany. Po emigraci tam například jedenáct měsíců zadržovali Jiřího Voskovce kvůli podezření ze sympatií ke komunismu. Tamní muzeum bylo pro nás nerdy fakt zajímavý a dal by se tam strávit celej den, ale vzhledem k tomu, jak se dneska věci mají, expozice o současný imigraci působí trochu málo sebekriticky.

Diskurz se za 112 let moc nezměnil.

Česká stopa v muzeu.

Oproti vyjížďce za Sochou svobody to ale bylo zlatý. Všude fronty, davy, nevkusný suvenýry a turisti originálně se fotící se stejným gestem, jaký dělá socha. Ugh, chceme zpátky do Západní Virginie.

Na západ slunce jsme pak vyrazili na Top of the Rock – to je jeden z těch mrakodrapů s vyhlídkou na město, ale například oproti ikonický Empire State Building má tu výhodu, že je z něj vidět i ikonická Empire State Building. I tak je tam ale dost lidí, nicméně davy jsou aspoň dobře zorganizovaný (jeden režisér na každý dva metry fronty). Na Top of the Rock mimochodem vznikla taková ta slavná fotka dělníků svačících na visící traverze.

Poslední den jsme pojali procházkově a vyrazili jsme na místa, co jsou v New Yorku podle průvodců nejvíc hip. Prošli jsme bizarní obchody v East Village (Jirka si tak tak že nepořídil leteckou uniformu z druhý světový, protože co kdyby se někdy hodila) a dost se nám líbila High Line – to je stezka, která vede na úrovni třetího patra podél dvaceti bloků na místě bývalý železnice. Bohužel ji teda už objevili turisti, ale stejně je to tam pěkný a člověk si tam připadá trošku jako v Berlíně. Nejvíc jsme si ale užili uvolněnou atmosféru ve Washington Square Parku – připojili jsme se k místním dětem a psům a vlezli jsme se osvěžit do fontány a pak se nám podařilo najít si kus místa a vyvalit se na trávě. Byla tam hlava na hlavě.(Vedle nás dva páry cvičily akrojógu, ba-dum-tsss.)

Taky se ale kolem nás začali stahovat pošuci (od hipsterů k nerozeznání). Začalo to umírněným exhibicionistou (tak jako trochu se osahával), vyvrcholilo pánem, co nejdřív předstíral hru na harmoniku a pak se 16 minut chystal napít z lahve – mezitím se průběžně zvedal a zase si sedal, natahoval si kšandy, tleskl si, poskočil si, nasadil si klobouk, řekl si YES!, nakonec se přece jenom napil, nasadil si batoh, přeskočil plůtek a odkráčel vstříc lepším zítřkům.

Takže na konec jedna poznámka navážno – ve Státech má nějakou duševní nemoc kolem 20 procent lidí, zhruba polovina se neléčí a asi 7 milionů lidí z toho nemá žádný zdravotní pojištění.

Ještě pár obligátních fotek: