D. C. - město bez zastoupení

Objevování D. C. dostalo úplně novej rozměr tím, že jsme najednou byli dva. Ruku na srdce, kdo se sám zajde osvěžit v dětským brouzdališti, zaplavat si v balonkách a projít se do zoo, i když by moc a moc chtěl?

(Jo, jsme trošku dětinský. Preferujeme termín roztomilý.)

Prostě D. C. bylo najednou lepší.

Je potřeba zmínit a silně podtrhnout zvýrazňovačem, že tohle všechno jsme mohli jen tak bezstarostně dělat díky tomu, že nás za pět dvanáct zachránila IMSačka Dominika a měli jsme kde bydlet. A že dík.

V D. C. jsem byla vedoucí výpravy já. V praxi to spočívalo hlavně v tom, že jsem nás vodila po místech a aktivitách, který jsem sama dostatečně nevytěžila, nebo jsem si je pro nás celý dva měsíce úmyslně šetřila. Ony totiž dva měsíce stážování a letní školy v D. C. zní krásně (a taky to bylo dobrý) a jako hodně času, ale úplně to nevystihuje intenzitu toho, co jsem dělala. Čas na objevování se dost zásadně křížil s časem na odpočinek.

Nehledě na to, že bylo vedro, šílený, dusný vedro, od prvního dne až do posledního, včetně dnů, kdy pršelo. Vůbec nechápu, jak tak globálně důležitý město, jako je D. C., může fungovat v takovým klimatu. Ze začátku mi vůbec nedocházelo, že ty vedra nepřejdou, a s prozkoumáváním města jsem čekala na dobu, „kdy bude lepší počasí“. Když byl červen pryč a to lepší počasí pořád nikde, tak mi nějak intuitivně došlo, že bych měla nahodit opalovací krém a dát se do toho radši hned.

Na prvních pár dnů v srpnu nám to vyšlo hezky sluníčkově, takže fotky hezký, ale my červený. A užili jsme si to venku naplno – obědy v parku (vedle pána, kterej se za křovím schovával se svojí…lahví piva), Jazz in the Garden (sice zadarmo, ale taky tisíce lidí, sangria za 20 dolarů a k jazzu se to ani neblížilo), no a taky se z nás stali ti pověstní cykloteroristi.

Ve spoustě měst v USA teď moc hezky fungujou pouliční automatický půjčovny kol – jedna firma má dokovací stanice po celým městě a aplikace v mobilu vám řekne, kde je nejbližší volný kolo nebo volný parkoviště, takže je to pohodlný. Neomezenej počet max. půlhodinovejch jízd na den stojí osm dolarů, a na obcházení památek se to rozhodně vyplatí, protože D. C. je placatý a památníky megalomansky daleko od sebe. Teda vyplatí se to, pokud nejste blbečci jako my a uvědomíte si, že u Lincolnova památníku asi bude chtít v sobotu odpoledne zaparkovat kdekdo.

Zato těm muzeím, který jsem zrovna sama v D. C. zanedbávala, protože samotnou mě to neba, tak těm jsme moc nedali. Zašli jsme teda do National Building Museum, kde tohle léto udělali indoorovou napodobeninu pláže plnou balonků, můžete se zanořit, nebo si třeba dát koktejl a sednout si na lehátko a dívat se na milion dětí a dospěláků, jak tam blbnou. Stojí to třináct dolarů, je to děsně populární, a byla to sranda asi deset minut.

V D. C. je taky spousta gastronomicky vyhlášenejch skvostů. Třeba neobvykle velká spousta etiopskejch a peruánskejch restaurací…kam jsme se ale vůbec nestihli podívat. Přikládám aspoň fotky „hip“ čtvrti Adams Morgan, kde se tyhle zajímavý etnický věci koncentrujou.

Jednu zajímavost jsme ale zvládli – bistroobčerstvovnu Ben’s Chili Bowl, což je jeden z minima tradičních černošskejch podniků v tradičně černošský (dneska hipsterský) oblasti kolem U street, který v roce 1968 přežily nepokoje po atentátu na Martina Luthera Kinga. Působí to jako normální řetězcovej fastfood, ale je to rodinnej podnik založenej v roce 1958 a zevnitř hustě ověšenej fotkama původního majitele (umřel až v roce 2009) se všemožnýma známýma osobnostma, který si přišli dát...no, v podstatě párek v rohlíku s pálivou omáčkou. Ne úplně vábně vypadající, ale celkem dobrej. (Majitel Ben Ali si nechával výhradní právo umožnit někomu trvalou konzumaci zdarma. Dal ho komikovi Billovi Cosbymu a povídá se, že taky Obamovým dcerám. Obamovi ne.)

Na Americe vůbec zbožňuju jídlo, ne sice úplně jeho cenu, ale rozsah výběru teda rozhodně. Když máte chuť na čínský jídlo, nejdete do zaplivanýho pražskýho bufetu na jeho českou verzi, jdete do Chinatownu do zaplivanýho washingtonskýho bufetu, kterej nemá jméno, jen na dveřích vylepenou recenzi „Nejlepší domácí nudle v D. C.“ z Washington Post, a dáte si úplně božskou nudlovou polívku – třeba s chobotničkama. Nebo třeba fastfoody, který jsou nutričně úplně v pořádku, až bych se nebála říct zdravý, a pořád dobrý a relativně levný. Bez Chipotle se mi doma žije těžko, Burrito Loco se k němu ani neblíží.

Památky jsme teda vzali docela letem světem. Bílej dům jsme skoro ani nezahlídli, protože bylo celý okolí uzavřený, běhali tam policajti se psama a asi hledali bombu. Z moc hezkýho a vkusnýho památníku obětem 9/11 u Pentagonu jsme šli na vzdušnou čarou asi tři sta metrů vzdálenej Arlingtonskej hřbitov. Těch tři sta metrů jsme šli dvě hodiny, protože od Pentagonu na hřbitov sice přímo vede parádní dálnice, ale s chodníkem pro pěší je to trochu složitější.

Na Arlingtonským hřbitově jsme z dálky zahlídli opravdovej pohřeb vojáka se vší parádou – rakev táhli koně na lafetě, za lafetou klusali pozůstalí (holky na podpatkách), protože koně ty máry zjevně táhli moc rychle, za pozůstalýma ze všech sil běželi a příšerně dupali dva náhodný čumilové s foťákama. (Kupodivu ne my!) Pak se ozvala hudba, co známe z filmů, a čestná salva, pěkně autentický to bylo.

Ze hřbitova honem na téměř budovatelsky působící památník mariňáků a Iwo Jimy (stačilo by vyměnit vlajku za tu se srpem a kladivem), abychom na závěr výletu stihli ten typickej obří…obelisk, se kterým se všichni v D. C. fotí – Washington Monument. Stejně jako všechny ostatní památníky je spravovanej a obsluhovanej rangerama (v kloboucích!), který zároveň fungujou jako režiséři.

Režisér, to je taková koncepce, kterou Jirka s našima kamarádama vymysleli při svejch cestách po světě. Režiséři se totiž vyskytujou všude, kde je pohromadě víc lidí a je potřeba je ukočírovat. V Americe úplně všude. Jsou to takový ty lidi, typicky řidiči autobusu a sekuriťáci, co mají v rukou trošičku moci a rádi ji uplatňujou, i když je to úplně zbytečný. Režiséři Washingtonova monumentu nás do výtahu pouštěli v přesně daným pořadí, který jsme si nejdřív museli vysedět na přesně vytyčených lavičkách, běda nám, kdybychom si sedli na jinou. Měli plnou pusu takových těch debilních frází, který si s Jirkou od tý doby za všech možných okolností moc rádi opakujeme v češtině. Například, na konci prohlídky: Thank you for allowing me to be part of your experience. Děkuji, že jsem mohl být součástí vaší zkušenosti. Na to existuje z úst turisty jediná správná odpověď, a to: „Také děkuji. Doopravdy to oceňuji.“ I really appreciate that.

Jen tak by the way – D. C. má sice 600+ tisíc obyvatel a v rámci Ameriky dost vysoký HDP, ale nemá status státu. Nemá tím pádem žádnýho poslance ani senátora… ale pořád platí daně. (Tenhle fakt je tak /ne/populární, že se dostal i na jejich poznávací značky – píše se na nich Taxation without Representation, kdežto třeba New York si na ně dává vznosnej nápis Empire State.) Debaty o tom, jestli by se z D. C. náhodou neměl udělat stát, probíhají neustále, ale asi se toho nikdy nedoberou – venkovská konzervativní elita mezi sebe například úplně nechce pustit někoho, kdo dekriminalizoval marihuanu. (John Oliver z toho udělal fakt veselohru.) Tolik k Americe jako vzoru zastupitelský demokracie.

…no ale proč to píšu, my jsme přišli na to, že obyvatelé D. C., aby se jim to vynahradilo, mají přece tu zoo zadarmo (placenou daňovými poplatníky), ve který sedí panda pronajímaná z Číny za tisíce dolarů (placený daňovými poplatníky).

Výlet do země nezemě

Existuje Amerika? Ne, tohle neni žádnej surrealisticky psychedelickej nesmysl, kterej nás napadl na privátním dýchánku ve Woodstocku, je to docela dobrá věc na zamyšlení. Projeli jsme jen docela malej kousek země, navíc geograficky a dejme tomu i kulturně ucelenej, setkávali jsme se prakticky výhradně s bílýma vysokoškolsky vzdělanýma lidma, a stejně nám přijde, že se o Americe nedá mluvit jako o jednom celku. Kdybych chtěla najít něco „typicky americkýho“, tak fakt nevim, co by to bylo, možná kromě americký vlajky, protože ta je nejen americká, ale taky všudypřítomná.

Z našeho středoškolskýho zeměpisu jsme zvyklý vnímat spíš státy v jejich oficiálních hranicích, a ne mikroregiony, který jsou na mapách tak nějak neviditelný. Mám dojem, že pro Evropana a jeho vžitou představu národního státu je hrozně mentálně náročný si představit něco tak důležitýho a samozřejmýho, jako je Amerika, jako mozaiku o minimálně padesáti naprosto rozdílných kouscích.

Protože ono těch kousků ani není padesát. Vlastně si ani nejsem úplně jistá, jestli existujou ty místa jako Jih, Nová Anglie nebo Středozápad. Neliší se regiony, liší se lidi.

Někdo nám říkal, že pokud si zajedeme kousek dál od velkých měst na východním pobřeží, do Západní Virginie, Nebrasky, nebo tak, že uvidíme tu opravdovou Ameriku. Že přece New York není ta opravdová Amerika. No, není, ale to Západní Virginie taky ne. Opravdová Amerika je podle mě to, když jedete z místa na místo, kde to jde, tam se zastavíte, chvíli vnímáte, dozvíte se a naučíte něco novýho…a pořád jste v Americe. Ta různorodost, která je docela nenápadně schovaná mezi Rio Grande a devětačtyřicátou rovnoběžkou. Ta se musí zažít na vlastní kůži.